Přijíždíme se západem slunce. Ještě jedna zatáčka, odbočit doprava, a konečně se dozvíme, jestli máme dnes v noci kde spát. “Tak tomu říkám štěstí začátečníka,” úlevně pronese Marky, když couvá náš šestimetrový domov na poslední volné místo na štěrkovém parkovišti.
Dnes nás čeká první noc v novozélandské divočině. Tedy, při pohledu na počet obytných či méně obytných aut okolo si moc divoce nepřipadám. Děti se už nemohou dočkat, až je vypustíme z autosedaček na čerstvý vzduch. Vybalování počká, pozdním sluncem zalitá pláž ne. Bílé oblázky nás tlačí do bosých nohou. Studená voda nám omývá kotníky. Ještě nikdy jsme vlastně nespali tak blízko oceánu.
Necháme se ohřívat posledními slunečními paprsky dne. Netušíme, jak se nám dnes v noci bude spát. Víme ale, že snídaně na druhé straně světa nám bude určitě chutnat.
Jsme šílenci?
Dvojčata ještě ani neoslavila první narozeniny, a my už se je snažíme uspat na nejdelším letu, který jsme kdy absolvovali. 36 hodin, Praha-Christchurch. Cesta nás stála hodné plánování. Není to tak, že jsme spontánně prodali majetky, sbalili pár švestek, a vyrazili. Asi by to bylo zábavnější čtení, než praktický tipy, které jsem sepsala níž.
Realita je taková, že Nový Zéland jsme měli dlouho vysněný a nikdy na něj nebylo dost času. Až přišla druhá mateřská, perfektní načasování během naší zimy. A fakt, že děti do 2 let neplatí letenky. A ty na Zéland nejsou nejlevnější, zvlášť ne pokud bych jich měli kupovat pět.
Jak po Zélandu cestovat?
No přece v obytňáku. Alespoň na část cesty. Víme, že velký auto a malý prostor zvládáme dobře. Vyzkoušeli jsme si to na pár týdnů před odletem na Zéland. A obytňák a děti, to jde prostě dohromady:
- Šetří nám čas (a nervy): vyhneme se neustálému balení věcí. Uklidit tak malý prostor po dětech je taky hračka.
- Můžeme si vařit: tohle pro někoho bude spíš nevýhoda, ale zkuste si chodit po restauracích s třemi malými dětmi..
- Měníme plán podle potřeb: víme kam bychom chtěli, a přesouváme se podle počasí a nálady dětí.
Nový Zéland je ráj obytňáků. Celý systém funguje výborně, síť placených a divokých kempů je hustá, a všichni okolo jsou ohleduplní. Střídáme placené a neplacené místa, jen jeden kemp v Milford Sound bookujeme dopředu. Nepsané pravidlo, že se místa nedrži a nedají rezervovat znamená, že se místečko vždy někde najde. Existujou různý kempovací appky, ale https://www.campermate.co.nz/ se nám líbi nejvíc.
Tak kam?
Máme tři měsíce, ale kromě Zélandu chceme využít příležitosti a podívat se na Fiji, a na zpáteční cestě se zastavit u kamarádu v Melbourne. Z kombinace přeletů nám nakonec vyjde nejlepší takhle varianta:
- Týden na rozkoukání v Christchurch (který, jak zjistíme, je potřeba jak sůl).
- 14 dní kempování po Jižním ostrově
- Krátký let z Christchurch do Nadi, a 10 dní tropického ráje na Fiji.
- Návratem do Aucklandu, a pár dní městského života.
- 10 nabitých dní roadtripu po Severním ostrově.
- Týden v Melbourne, a po třech měsících domů.
Sbalíme se?
Musíme, a je to náš rekord. 10 dní čistého oblečení do každého počasí, teď už “jen” nezbytnosti pro děti:
- Dvojkočár: Asi nejtěžší rozhodování, jestli stojí za to ho s sebou tahat. Nakonec vyhrálo pohodlí nad praktičností. Dvojčata v něm spí přes den, a nám uvolní ruce při přesunech. A malý tip: sbalíte do něj i spoustu věcí, když jste přes limit. Nikdo ho na letišti neváží.
- Nosítka: Stačí nám lehké Manducy. Stejně jsme limitovaní tím, kolik toho ujde Patrik. Takže žádné velehorské trekování se neplánuje.
Co necháváme doma a nelitujeme toho:
- Cestovní postýlky: do obytňáku se stejně nevlezou, o postel se podělíme.
- Autosedačky: půjčíme. Další tři věci už nám nemá kdo odnést.
Stálo to za to všechno plánování?
Určitě ano. .
